Možná tu ještě jsem...

Bílé mráčky se toulají modrou oblohou a horký vánek si s nimi pohrává. Já se brouzdám nad Vltavou,Praha si jede svůj tanec a dláždění mi hoří pod nohama. Vracím se zpět do krásných a snad i těžkých časů,závidím zmizelým láskám.

Mám chuť si s vámi povídat a přitom si brnkat romantické tóny na klavír. Procházím starou Prahou a při míjení zamilovaných lidí má fantazie nabízí třicátá léta a s nimi něžnosti prvních lásek. Vidím zamilovaná děvčata jak se jejich mladíci cudně a letmo dotýkají těch krásných tváří a rukou a víc si zatím nedovolí.Tolik se mi stýská po forbínách všech malých ztracených klubů a divadel,kde má úžasná kamarádka Atanenka potkávala malé radosti a prožívala své malé úspěchy. Mám chvilku slzy v očích,protože si představuji scénu ,jak jsem hlavním osvětlovačem například v tehdejší pražské Alhambře,kde právě s notnou dávkou zodpovědnosti vstupuje na jeviště moje kamarádka. Pozor!...začínáme!

Sedím si v metru a úplně živě cítím pohled krásné herečky, jejíž obličej se stáčí na levou stranu scény,očekávajíc kužel světla,ten má odstartovat první scénu dle pečlivého dohledu pana režiséra.  

Moji zastávku vyhlásil automatický hlasatel, který si už také jistě dobře pamatuje tu nádhernou dávnou  Prahu. Tolik se mi stýská po setkáních velkosrdcatých herců kde na naší partičku čekají jen ty nej. Vlasta Burian sladce laškuje se svou ženou Ninou a Eman Fiala si přeje,aby Aťka stihla tu časnější tramvaj a mohl s ní ještě podrobně projít scénář. Na chvilenku opustím představy,vyběhnu po schodech na zastávce "Fora" a už si to štráduju podle hřbitovů a krematoria ve Strašnicích,asi nějaký osud. Netrápím se trasou,snad mi okolí má připomenout,že, možná...tu ještě jsem a musím zažít krásné proměny v mých očích a něco věnovat i současnosti. Kupuji tedy u usměvavé paní květinářky růži a s dychtivostí dítěte na novou hračku se těším na nové setkání v dnešním horkém dni. A jejda, Vlasta tu stále nemá svůj zvonek a dokonce se jménem nechce identifikovat, prý musí stačit jen příjmení. Než stlačím ten správný a než se rozezní překvapení mého příchodu a budu jako při každé návštěvě seznámen s patrem do kterého mě odveze zdviž,tak se pokouším přemýšlet, jaký je vlastně rok a zda nahoře nesedí Pepíček Zíma,princům se nesmí přece kazit audience.

Čeká mě přátelské obejmutí a polibek na tvář, mám se červenat,že můj obyčejný obličej získává punc velké hvězdy. Chlebíčky hned vytáhnu z lednice a tu mám teď novou,chcete se podívat pane režisére? Jaký já jsem režisér? Jak zjišťuji tak nikdo jiný tady v tomto krásném bytě není a tedy opravdu, je to výzva pro mě! Nechci se tě nějak dotknout, ta chladnička je prostě mrňavá. Ty si ale děláš legraci,že jo!? Můžeš mi vysvětlit, co bych asi do velké lednice dávala? Podívej se na svoje tělo a na to moje,já přece nejsem slon? Trošku to zabolelo,má pravdu ta dáma, měl bych hubnout,ale klidně mohla použít nesporný herecký talent a zakončit větu slovem " slůňátko". 

Copak si to Luboši žmouláš v té zadní kapse? Skoro bych na to zapomněl, mám pro tebe dárek. Usmívám se a vím, že bude mít ohromnou radost,protože tato fotografie je opravdu unikátní. Než si usednu k prostřenému stolu,který mě svádí talířkem mých oblíbených chlebíčků,tak obratným tahem odhaluji obrázek s malou ,základní školou povinnou holčičkou. Ten údiv je nepopsatelný, tolik smíchu dojetí a ve tváři běží krátký film. Nevím úplně přesně odkud tato fotografie pochází, protože v době,kdy jsem s maminkou a tatínkem bydlela na Letné byl směr mé školy v ulici U studánky,pak když nové a krásné bydlení mělo ulici Vodičkova změnil se i směr a navštěvovala jsem obecnou školu ve Štěpánské. Tiše závidím každému nároží,každému keři i lavičce,která mohla být svědkem příběhu, kdy malá veselá Atanenka běhala kolem do školy, poté zase zpět a chtěl bych se jako blikající pouliční lampa dívat do pokoje, kde maminka Hedvika líbá svého malého andílka na dobrou noc.

 Snad bylo i těžké dostat malou ratolest do postýlky,když se tatínkovi Rudolfovi zatoulal brilant pod stůl. To je úděl zlatníků, pracují pod lampou jako chirurgové a aby bylo dílko dokonalé,musejí si užít detailní nimravé práce,kdy malé a velmi drahé kameny skáčou jako veverky. Pak už rozhodně není vyhnutí a malá holčička musí s veverčí mrštností skočit pro oříšek brilantu pod stůl a pomoci milovanému tatínkovi.Moji vážení čtenáři, asi si myslíte, že přece existují brilianty a nikoliv nějaké brilanty,ale některé maličkosti mohou mít veliké místo ve vzpomínkách a když Aťka vzpomíná, že hledala pod stolem brilanty, tak to nikdo z nás zkrátka nemá právo měnit. Dětská léta jsou ta nejkrásnější a každý má nějakou vzpomínku i kdyby bylo více těch ošklivých,tak jednu jedinou nalezneme vždycky a ona pak svou krásou zastíní všechny ty zlé. Sám si vzpomínám, co dokáže udělat úplně obyčejný kapesník od maminky. Jako malý kluk s častou angínou a vysokou horečkou mi bylo tajemstvím,proč náhle vidím slzavé oči mojí maminky ,když jí paní doktorka oznámila, že se vše v dobré obrátí. Můj tatínek jí říkal Jiřino, neboj horečky opadnou a pak půjde na mandle a bude zase jako rybička.Smůla bude totiž v tom, že já jediný jsem nechápal,co všechno se může stát a jakou bolest přitom musela ta dobrá duše zažít, když věděla,že v jejích silách jako matky ,není šance mě ochránit. Zdravíčko svůj boj vyhrálo a přišel můj nástup do nemocnice,jako každé dítě i já měl pláč na krajíčku,maminka byla šťastná že už jde jen o krční mandle a ona se nemusí bát. Řekla jen utři si slzy a neboj se, došlo k loučení a já odcházel v doprovodu zdravotní sestřičky na pokoj, v ruce jsem třímal látkový kapesník jako velikou vzpomínkou. Nebudete mi možná věřit, ale kdykoliv se mi zastesklo, tak jsem si jen utřel nos,ucítil vůni maminčina parfému a nebo snad prášek na praní,je to vlastně jedno, protože vždy v tu chvilku byla  u mě blízko má máma a to bylo nejvíc na světě.Nevím přesně proč,maminky celého světa před ostatními tají tu školu,kde se naučí tak bezmezně milovat,vydržet všechny bolesti a nechat si ubližovat klidně i od těch,které porodili.Přemýšlím nad nespravedlností,která vede člověka k tomu, aby si sám užíval zbytečného přepychu jen proto, aby mohl ukázat svou sílu k okolnímu světu a jeho maminka zatím sedí v domově důchodců. Vždycky pak přichází vysvětlování a omluva sama sobě. To vůbec není klasický domov důchodců a ona je tam šťastná,když za ní jedeme,vždycky se usmívá a ještě nám dá ze zbytku důchodu na sladkosti či oblečení pro svá vnoučátka.Můj čtenáři, určitě ve svém srdci víš, že tvá maminka bude šťastná klidně sedět v mrazu na půdě za komínem,jen když ty budeš spát v teplém pokoji a ona zmrzlá a plná bolesti se bude ohřívat pocitem, že pro tebe udělala úplně všechno. Maminkám se v odloženém světě domova rozhodně nelíbí,ale co ti má říct,nakonec bys nemusel přijet příště na návštěvu a to by byla pro maminku veliká bolest, bude tedy raději tvrdit jak se o ní v domově báječně starají a tys jí tím pobytem úplně vyrazil dech,ani si to neuvědomíš a je to další z jejích obětí....z jejích obětí!

Luboši, to je moc hezké vysvětlení a líbí se mi, že maminkám dáváš první místo,ale já se někdy i bála. Trošku se zarazím a mám strach, že by Atanenku maminka strašila, to určitě nemůže být pravda. Následuje upřímný smích a vzpomínky se slévají v představu, že to vůbec nezavinila maminka, ale jen silný text pana Erbena.

Maminka Hedvika totiž byla bezesporu jedním z nejlepších recitátorů a když doma četla ze sbírky "Kytice",tak to byl čas kdy se malý andílek skrýval pod stolem a čekal až mamince dojde text a vše bude ve svém konci. Moc jsem svou maminku obdivovala a dokázala jí dlouze poslouchat, jen toto dílo bylo děsivé pro malou holčinu a z maminčin úst to bylo tak živé a přesné, že mi to někdy pěkně nahánělo strach. Přesto bych za pohlazení maminky,jen za tu možnost si s ní  povídat dala právě teď nevím co. Prostě všechno! Pomalu se ztrácejí honící se obláčky z oblohy a také poslední chlebíček s vajíčkem bojuje marně o přežití na svém talířku. Blíží se večer a musím dát prostor zářícím lampám,které se těší jak budou zářit do tváře společně s hvězdami mé kamarádce Aťce. Obouvám si boty,záda osadím batohem a s pusou na tvář opouštím stěny bytu plného hvězdné záře,štěstí a pohody a ještě mírně slyším bublající kastrůlek s polévkou na zítřek. Vzdaluji se ulicí a chtěl bych tančit ve stylu Fredericka  Austerlitze ( Fred Astaire), aby hned každý poznal,že se vracím z návštěvy, kde jsem se cítil dobře, aby každý věděl že....že ...že možná tu ještě jsem, ve své tmavomodré staré Praze,kde jen já dokážu potkat opravdová srdce.