Polámeš mi křídla?-úterý

Dnešní den byl jako každý jiný, jen si říkám, že za něho musím poděkovat. Mohl bych si  nejspíš zajít na kávu s kamarádem a přitom nezřízeným způsobem vylíčit všechny chvíle, které bych býval rád neprožil.

Budu raději celý příběh právě teď vyprávět jen vám, čtenářům, kteří jistě pochopí, jak se vlastně cítím a snad mi pomohou nalézt možnosti pro radost těch, kteří to potřebují. Každý nápad a vstřícné gesto se prostě počítá.

Můj den se odstartoval sám kolem půl čtvrté ráno do lednového,chladného a inverzí zabaleného dne. Začínám stárnout a nebo má láska k sýrům jenž při večerních zprávách tvoří nedílnou součást mého nočního stolku mi trápí mé trávící ústrojí a tedy jsem plný energie? Nevím, ale přichází nápad. Je mnoho dětí, kterým rodiče nemohou díky své finanční situaci dopřát ty opravdové kroužky,které si přejí. Nalévám si kávu a začínám myslet také na dědečky a babičky v jejich stále stejných domovech pro odložené,jak si také dělají svou oblíbenou snídani a možná ve stejný čas jako právě teď já. Možná přemýšlejí nad každým krásným zážitkem, nad první večerní róbou pro ples na Žofíně,možná také vzpomínka na první pošlapané taneční boty,snad vzpomínky na maminčinu pohádku z krásně vázané knihy, když ještě nebyla televize.

Hodiny při mém snídání dostávají rozum a najednou už je devět,což už vypadá i přede mnou samým jako pohodový čas,nemusím si už dál připadat jako inspekce přesnosti vesnických kohoutů.

Celkem na pohodu vyběhnu z domu a hurá na autobus, jeden krok dělil mojí nohu od oddělení, to když profík řidič hned nepochopil, že nástupní ostrůvek není úplně tak pro kola jeho vyšperkované a naklánějící se plechové nádhery. To byl ovšem jen začátek. Když se rozhodnete vyrazit na úřad a být laskavým, pak můžete dostat opravdu milou sprchu. Na otázku co hledám jsem ztratil prostorovou orientaci, protože jsem vstoupil do dveří, kde byl barevný nápis : pracovník pomoci při zaměstnání. Musel jsem popsat veškeré své vzdělaní a podrobně informovat o kurzech a zkušenostech. Dáma s tváří sedmihlavého draka se zadívala a řekla : co tu vlastně děláte? Vy přece můžete v klidu pracovat a nenavštěvovat naší kancelář. Byl jsem rázem svolný raději zazdít veškeré vzdělání,kurzy i zkušenosti,ovšem to se té milé sani také nelíbilo. Vytáhla z tiskárny list ušmudlaného papíru a pronesla : uvidíme se za měsíc a nezapomeňte přinést nové informace, jak se situace pohnula. Slušně jsem poděkoval,rozloučil se a odešel s pocitem, že mezi mnou,stolem a židlí, ve které se usadila ta milá saň nejspíš došlo k informačnímu šumu a trapnému nevyjasnění rolí,kdo komu má pomáhat. Cesta zpět, která byla lemována punčovou špičkou,kávou a kouskem sýra jenž se tvářil jako rohlík byla rychlá a skoro by se dala považovat za běžeckou dráhu.

Takhle rychle jsem ještě doma nikdy nebyl. Lepší nápad než si pustit krásný film : Božská Florence, mě zatím nenapadl. Ovšem můj den ještě musí pokračovat, zazvonil telefon a já se měl do patnácti minut zase vrátit do centra města,protože...protože můj kamarád se opil jako prase a byl absolutně mimo realitu a vydával tolik informací jako opravdová mrtvola.

Použil jsem své necvičené svaly a společně s bráchou vyběhl s odřenou a vínovodkově vonící živou mrtvolou tři patra. Nutno podotknout, že vyběhl je opravdu silné slovo, protože to celé trvalo asi půl hodiny.Po krátkém vydechnutí se vploužila kamarádka jenž překypovala mateřskými city k mrtvole a zavolala záchranku, jejíž zdatní dva muži zase utíkali opačným směrem s vínovodkovou postavou a naše práce se dostala v niveč. Ale zase radost může být ze záchrany života. Opouštím centrum a cestou si říkám, jak bych měl napsat a nebo vlastně požádat o pomoc v projektu, který má smysl? Nemám už sílu na další dnešní nečekané aktivity,ale pomáhat prostě chci.

Jak bych to jen řekl.....pomůžeš mi právě TY a nebo polámeš mi křídla? Na pomoc je zhruba čtyřicet dní na tomto webu: zde na polámání křídel stačí,abys tenhle článek zavřel.