Varování před novou zákeřnou nemocí !

Když se daří, tak se daří. Můžete mít naprosto úžasnej den, od rána slunce na nebi, po mráčku ani vidu, ani slechu... ačkoliv... mraky toho moc nenařvou, takže spíš jen vidu... jedna radostná událost střídá druhou, těšíte se z toho, jak vám to ten Vesmír krásně lajnuje... a pak se nestačíte ani otočit a prásk ! Kam se podělo Štěstí ? Kde je ta cesta, ta rovná, hladká, v symbióze s vašima ťápotama, kde je ten pytel šťastnejch souher ? Vystřídal ho pan Pech.

         Ale vraťme se na začátek. Tam, co bylo ještě dobře. Končilo to vděčným objetím mé úžasné kamarádky, která mi půjčila auto, protože to moje je zkrátka lemra líná a já musela daleko. "Táni, měj se krásně a moc děkuju ! Kdykoliv budeš potřebovat někomu půjčit auto, zavolej mi !" líbám přítelkyni na tváře. "A nechceš jít ještě na chvíli nahoru ?" směje se Táňa. "Ne ne, kdepak, utíkej spinkat, mě pojede za chvíli bus," mávám a mířím si to na nedalekou zastávku.

         No, vida. Za čtvrt hodinky to jede, to je vcelku paráda ! Ten kopec, ten mi teda dal, ještěže už jsem tady - funím si duchaplně v cíli. Napíšu Kerince zprávu, ať v klidu spí, že už jsem na cestě... Odesláno. Až pak mě napadlo mrknout na jízdní řád. Teda spíš neřád ! ! ! Vono to jako nejede, jo ? ? ? No to... ale jak... co teď jako... no to ne, že ne, tohleto ? ! Až za hodinu ? ? ? No nééé ! Vyju jak raněnej vlk a mocná ozvěna se táhne ztichlým městem. No nekoukejte, taky by jste vyli, kdyby jste si uvědomili, co jediného vám zbejvá ! Pěšky ! Chůze. Pohyb. Něco jako sport. Zapojit svaly. A hejbat s nima dýl, než jak jsem zvyklá dokutálet se od baráku k autu a pak zpátky. Odporné !

         To jako lidi - to bude dobrá půlhodina svižným krokem a do nechutně nepřátelskýho kopce a ještě teda ta trasa plná hrůzy - a to to ještě nazývám láskyplně ! Pěkná štreka temným lesem, kde není ani živáčka, tak doufám, že tam dneska nebude mrtváčka, páč teda umřít v těchhle botech a bez čepice, to by určitě nechtěl ani nikdo z vás ! No ale je jiná volba ? No není. Tak musim. Přemlouvám pravou nohu. No tak, sloní tlapo, kupředu ! Jdi příkladem svý levý kámošce ! Jedna z vás musí jít jako první. Šup ! Je to kousek... lžu roztomile.

         Zabralo to. Šla jedna noha a pak šla i ta druhá. Tak jsme šly všechny tři. A v hlavě bydlel vztek a posílal do pusy ošklivý výrazy. Nebudu je citovat, protože by mi asi zakázali psát články. Snažila jsem se myslet pozitivně a uklidňovat se, že je to pořád lepší, než hodinu čekat v boudě a pak bejt doma ještě dýl, než když udělám něco pro svý zdraví. Ještě že mám tu vohromnou šálu, zabalim si hlavu a kdyby jel někdo kolem a nedej Bože mě znal, nepozná mě a neutrpí šok nad tím, že Altmanka se taky někdy hejbe. Ještě kapuci... tak... fajn - vypadám sice teď jak Yetti v černým provedení, ale v tom temným lese, co mě čeká, se to ztratí...

         Jo, přátelé, v temným lese ! Jsem asi hodně dlouho nebyla večer venku ! Tam dali veřejný osvětlení jak na výstaváku ! To je pomalu na sluneční brejle ! Nepojede nikdo kolem, že ne ? Mám totiž živý scénáře, jak zastaví auto, vyskočí chlap, chytí mě a odtáhne do... no dobře, tak vyskočí banda chlapů, aby mě vůbec někam odtáhli... a tam bídně zhynu a ještě mi ukradnou tu... no... kabelku ? Ale já nemám kabelku... tak něco, prostě. Pod jednou z lamp mě ale osvítil mimo ní i Duch Svatý a tak tasím telefon. To přece vždycky radím Lucy, když jde někam potmě a je sama - ať dělá, že telefonuje a případnýho násilníka to odradí. No počkejte, né jako hlas, ale jako že je s někým ve spojení a stihne volat o pomoc, né ? No.

         Takže telefon a proč předstírat, když si fakt můžu zavolat ? Aspoň mi to uteče. "No ahoj, nespíš ještě ?" ptám se Táni. "Né, nespím, lenoším jenom," usmívá se. "Už jsi doma ?" "Jó, houby doma, představ si, co se mi stalo !" uchechtnu se a líčím, co se mi stalo. "Ježiši tak se vrať ! A vezmi si auto ! Já ho potřebuju až odpoledne, dovezeš mi ho zítra !" křižuje se kamarádka. No nejsem já blond ? Že mě to nenapadlo rovnou, se zeptat ?! Jenže už jsem za půlkou cesty... "Táni, to mě klepne, já už jsem v polovině, to už se vracet nebudu, jsi moc hodná !" rvu si z pod šály vzteky vlasy. "No jak jsi mohla jít a nezavolat ? Víš, jaká je tam hnusná cesta tím lesem ? Tě někdo zabije, Kriste Pane !" vyšiluje. No, dík za povzbuzení, fakt ! Přesně tohle jsem potřebovala slyšet ! "Ale nezabije," vyvracím jí to hrdinsky. "No tak znásilní !" ječí hystericky. Tak jsem si vzpomněla na kamaráda Tondu, kterej mi vždycky řikal : "Taková tma nikdy nebude, aby se tobě něco takovýho stalo..."

         No nic, tak jsem pokračovala domů a abych to zkrátila - docela to uteklo. Dmula jsem se pýchou, že jsem trefila hned na poprvé a že mi to ani netrvalo tejden, jak jsem se původně bála... A už jsem se těšila do horký sprchy, protože to by to nesmělo být v Jablonci, aby nepadal sníh a neřádila vichřice, když se paní Altmanová jednou za... čtyřicet let DOBROVOLNĚ rozhodne udělat něco sportovního !

         Vytoužená postel a první pomoc v podobě peřiny. Páááni, to je skvělý, padnout takhle za vlast. Na všem zlým je nakonec něco milýho, pomyslela jsem si a usínala jsem šťastná jako blecha... jako nechutně uťapaná blecha.

         Není však pokaždý všechno tak, jak to vypadá... A Štěstí je pomíjivá věc, na to bacha ! V půl třetí ráno mě vzbudila zimnice. Ale jako megazimnice ! Nadskakovala jsem nad postel, jak jsem se klepala a neměla jsem ani sílu vstát a vzít si ještě jednu deku. No co to je, toto ? A taková bolest v nohách... křeče, nešlo s nima skoro pohnout ! Klid, říkám si, to bude dobrý, jen jsi promrzla a dlouho jsi nechodila, to jsou jen něžné následky nedomyšlenýho jízdního řádu ! To bude dobrý, spi, ráno budeš jako rybička !

         Do rána to dobrý nebylo. Zimnice teda jakž takž vzdala boj, ale ty nohy... To už mi nepřipadá normální. No nic, škola volá, musím vzbudit Kery a postarat se o dědu, takže hnáty mé milé, křivé, teď musíte poslouchat ! A jedem ! Levá, pravá, levá, pravá... neměla jsem vyjít pravou ? No, to už je teď jedno. "Vstávej, miláčku, dobré ráno," budím spící dítě a nic by ho neprobralo líp, než výbuch smíchu při pohledu na starou matku a její podezřele vypadající chůzi směr kuchyň - svačina - čaj. "Mami, co děláš ?" tlemí se bezostyšně. "A dej mi taky pokoj už a vylez," mávnu rukou a snažím se JÍT.

         "Mami, co ti je ?" ozvalo se za mnou u kredence. "Ale nic, já šla včera večer domů pěšky a asi mě z toho bolej nohy..." vysvětluju stroze. "Pěšky ? Jsi psala, že už ti to jede !" diví se má roztomilá holčička. "No jo, jenže pak jsem se koukla na jízdní řád a zjistila, že nejede. Tak jsem ti už nechtěla psát, abys neměla strach, víš ?" "Mami, ale proč máš tak modrý nohy a vylezlý žíly ?" diví se dál to zvědavý dítě. Modrý nohy ? Vylezlý žíly ? Sklonila jsem hlavu a... ty vado no fakt ! Úplně promodralý nohy a všude žíly a jakoby divný bouličky. Bože !

         Sedla jsem si na vanu a popadla mě panika. Že by ta zimnice ? Že by ty křeče ? Že by to bylo z toho ? Mám strach. A marně se bráním vzpomínkám na babičku, která přišla o obě nohy v půlce stehen. Trombóza je svinstvo, pěkně dědičný svinstvo ! No jo, ale babičce bylo osmdesát... může se to stát dřív ? Přesně takhle to popisovala... Ne ! To ne ! Já nemůžu přijít o nohy ! Doktor. Kolik je ? Čtvrt na osm... to už tam bude aspoň sestra, berou od půly... Telefon. Kde mám telefon ? Panikařím a s očima plnýma slz vytáčím číslo. Co říct ? Jak to říct ? "Haló ?" probral mě hlas ve sluchátku. Byl tam ! Je tam ! Vzal to přímo on !

         Mám štěstí na doktory. Tenhle je prostě zlatej ! Vysvětlila jsem mu situaci a mrazilo mě z toho, že dnes vyjímečně nevtipkoval, ale v jeho hlase byla starost. Pamatuju na to, jak babička vyprávěla, že ji bolely nohy, tak šla k doktorce a už se domů nedostala. Rovnou z ordinace ji vezli do nemocnice a pak už se řada amputací jen a jen rozšiřovala. I to jsem mu stihla říct. Bolest u srdce. Infarkt ze šoku ? Angina pectoris ? Tu měla babička taky. Měla budíka. To řeknu doktorovi až u něj, není čas ztrácet čas. Ptal se mě, jestli má poslat sanitku, nebo jestli dojedu. Né, já přijedu - a za tohle rozhodnutí jsem o pár chvil později byla neskutečně vděčná Bohu !

         Ještě jednou v rychlosti líčím doktorovi příznaky. Okamžitě si ví rady. Spěch a chvat, není čas pitvat detaily, situace je kritická. Posílá sestřičku pro injekci. Nesnáším to ! Ale teď bych ráda přežila i pět volejovek najednou, jak hrůzná panika mnou projíždí ! Co je proti tomu jedna injekce ! Možná mi uříznou nohy ! Statečně držím pláč, protože doktor mě zná veselou. On ale veselej není. Jindy je. To dává situaci hororový nádech a já mám chuť mu za to vynadat. "Doktore, co se mnou bude ?" pípnu zoufale. "Uvidíme, píchneme něco a radši vás pošlu do špitálu na vyšetření," snaží se můj milý MUDr. o klidný tón. Pojedu. Kamkoliv. Invalidní vozík mě děsí !

         Nedovedete si představit tu bolest a strach v srdci. Všechny ty představy, jak půjde život dál ! Co bude s dědou ? Jak se o něj postarám ? Co moje děti ? Moje povinnosti vůči širokýmu okolí ? Babička byla v nemocnici několik měsíců ! No to já nemůžu ! Tolik lidí mě potřebuje ! Jak budu jezdit do rádia ? Moje Láska mě bude muset přestat milovat, protože by mu to zničilo život. Euthanásie ! Jediný východisko ! Blbost. Lepší o nohy kratší, než o hlavu. A třeba to nebude tak zlý... přejde to... Každýmu přece zmodraj nohy, když jde půl hodiny lesem ! Jsi blbá, musím si přiznat. Nikomu se to ještě nestalo. Je s tebou konec. Ne ! To není možný ! Dobře to dopadne ! Ježiš, jak vlezu do vany ? A když nakrásně vlezu - kdo mě vytáhne ? No to se nesmí stát ! Zas ale... odpadla by starost, jaký zimní boty... by začala starost, kde vzít zimní galuzky... Ježiš ty jsi nána ! Né, jsi chudák ! Pane Bože, pomožte mi někdo ! Roj myšlenek útočí jako sršni a není úniku ! Myslet pozitivně ! Myslet pozitivně !

         Sestřička přinesla injekci, cítím chlad dezinfekce z buničiny na svý kůži (to je dobrý znamení, když ještě cítím dotek, že jo ?) a pak se to stalo. Diagnóza byla jasná. "Paní Altmanová... jako... nebarvěj vám džíny... ? ? ?"

         Nastalo hrobový ticho a krve by se ve mě nedořezal. Nebylo to ale závažnou nemocí, která mě sem přivedla. Pomalu stáčím pohled na doktora. Ani on nevěří tomu, co slyší. Vteřinu na to se zaklání na židli, chytá se za hlavu a řve smíchy. Sestřička dusí svůj výbuch emitní miskou a pár okamžiků na to řvu už i já. Ordinace se chvěje. Nikdo nemluví, jen nemůžeme smíchy popadnout dech. A to je ta chvíle, kdy jsem šťastná, že jsem nežádala sanitku... Ne ! Řekněte mi někdo, že ne ! Že to není pravda ? ? ? Jak je možný, že jsem si toho nevšimla už večer při koupání ? Jo, jasně, ráno už bylo denní světlo a všimla si Kery... ale... tohle přeci není možný ! ! !

         "Paní Altmanová, vy jste unikát," rozdejchává se doktor. "Když máte problém, jako třeba minule s plícema a vážně potřebujete pomoct, tak to sem nejdete, že ? Horečky, špatná krev, nic ! To nemáte čas a možnost, že ? Ale jen vám pustěj kalhoty, tak to jste tu hned !" a řve smíchy znova. Ale mě už to moc legrační nepřipadá. Nejradši bych se neviděla ! Za to může Kery ! No jasně ! To ona mi řekla, že mám modrý nohy ! Tak, správně, viníka máme ! A doktor perlí dál : "Můžu vás vo něco poprosit ? Nenoste hnědý spodní prádlo. Náhodou pustí barvu a vy mi budete zoufale volat, že máte průjem !" a popadá se smíchy za břicho. No ten je vážně roztomile vtipnej, uznávám a válím se smíchy znovu i já.

         "Nicméně... ty křeče a bolesti... papejte magnésium, to je svalová horečka, to se může stát i v posilovně, když člověk zátěž přežene. A dál to normálně rozchodíte, žádný strachy..." otírá si doktor uslzený oči. "Na to promodrání bude nejlepší Cilit Beng ! A skvrny jsou pryč, nebo jak to tam řikaj... To hradí pacient, na to vám recept nenapíšu," a chechtá se zas jak šílenec. Ani se nebudu ptát, jestli mě teda jako už nepošle ani na žádný to vyšetření, protože to by bylo na dlouho, na psychiatrii je vždycky nabitá čekárna :-D

         A z toho plyne poučení : Nepodlehněte rychle se střídajícím pocitům, co se vám můžou honit duší. Radost střídá bolest - ale naštěstí je to i naopak. Tak hlavně nepropadejte panice a neberte příliš v potaz souvislosti, co vypadají, že vám chtějí něco říct. Když se totiž člověk bojí, nenapadá ho většinu fakt nic srozumitelnýho. Přeloženo do češtiny : prostě samý kraviny. Nebo ne ? Píšu ČLOVĚK, takže skoro si myslím, že mě se to teda netýká, protože NĚCO jako já se asi fakt jen tak nevidí :-D

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)  2013

Nalaďte si právě teď vysílání :

www.fenixradio.net/online-vysilani.php