Mlčeti zlato...?

"Stýská se mi, miláčku..." popsala Klára čtyřmi slovy všechno, co se jí momentálně honilo hlavou i duší a stručná SMSka odstartovala z jejího displeje, jako poštovní holub s neviditelnými křídly. Ještě zkontrolovala, jestli ta křídla zanechala stín v podobě kýžených osmi písmen ve tvaru DORUČENO a pak už se snažila zaměstnat své myšlenky prací. "Ach to léto ! To mi dá vždycky zabrat !" povzdechla si polohlasně. Letním láskám krade září kouzlo a spojené ruce odděluje jako radikální nůž. Kolikrát už se ptala sama sebe, jestli není moc stará na čekání, na odkládání a zdráhání se vykročit vstříc změnám, ale kolikrát si zároveň dokázala odpovědět ? Zatím pokaždé stejně : pokrčenými rameny. Těm nerozhodným kloubům už je dohromady 84 let a ještě pořád se krčí stejně rozpačitě, jako když jim bylo 36. A nepomohla ani jóga. Ještě párkrát uslyší "namasté" a zoufalstvím si dobrovolně depiluje řasy.

Mimoděk si projela malíčkem po obočí. "Nemrač se, holčičko, vrásky v koutku pusy od smíchu jsou víc sexy, než ty na čele," dobíral si ji Marek. "Neříkej mi holčičko... vždycky mám pocit, jako bych líbala svýho tátu !" mračila se schválně ještě víc. "Ale jsi moje holčička, vždycky budeš," hájil svou pravdu ten legrační mušketýr. "Sim tě, za chvíli mi bude pětačtyřicet, holčičku máme vedle v pokoji," mávla rukou směrem kamsi a odmítala roztomilou hru. Když se zlobí, nemůže si přeci hrát. Tím by degradovala svoji pravdu a to jí ženská hrdost nedovolí. "Za chvíli, za chvíli... až za tři roky, co šílíš ?" nevzdává to její věčný optimista a směje se. "Co mám říkat já ?" "Ty neříkej nic. Když tě tak děsí, jak rychle stárneš, měl bys vyvinout nějaký úsilí, abys nemusel tak často pryč !" A zase to bylo tady. Věčné téma dusící obě duše jako spolehlivej papiňák, ze kterýho pára ne a ne ven, ani když se člověk snaží a snaží. "Blázínku, myslíš, že odjíždím rád ? Ale musím ! Vydrž to chvíli, příští léto už bude pobočka za rohem, pak budeš ještě prosit, abych na chvíli zmizel !" zvedá výzamně prst a Klára musí uznat, že ta jeho gesta prostě miluje. "Ukaž, ukaž mi, jak budeš prosit... udělej něco srandovního..." žadoní, komediant jeden. Klára se při té vzpomínce usmála. Není přeci špatná jen proto, že jí chybí a nechce se bez něj obejít. To je už čtvrtý léto, kdy jí odjíždí tak daleko a nechává ji tu napospas stesku a odříkání. Kéž by bylo vážně poslední, ale... to tu bylo už vloni. "Neblázni," řekla jí tisíckát Hanka. "Takovýho chlapa abys pohledala ! Maká, vejplatu nosí domů, za babama ti nelítá, je pozornej... co bys ještě chtěla ?" a ikdyž byla tahle kamarádka úplně jinýho ražení, v tomhle fakt měla pravdu. Neměli s mužem zásadní problém. A že ji ničil stesk, to je přece přirozený. "Div divoucí po těch letech, holka !" mentorovala Hana. "Podívej se okolo - kdo vydržel ? Nikdo ! Ani já..." a vyfoukla kouř z cigarety přímo k nenesům, aby potvrdila svou odhodlanost podívat se pravdě do očí. "Vždyť jsi přeci věčně zamilovaná ?" připomněla jí Klára s nadsázkou, ale v duchu věděla, že spokojenost vypadá jinak. "Jo, to já jsem. Já jsem takovej věčnej romantik, víš ? Furt čekám, až zahřmí a bouřka nikde ! Si řikám, jestli nemám v páteři hromosvod, člověče," zašklebila se Hana tajemně a dodala : "Pořád se ptám, co dělám špatně, že vždycky narazím na takovej ten typ ala sumec, víš ?" "Ala sumec ? To jako že kníratý ?" nechápala Klára a poposedla si zvědavě na židli. "Houby kníratý, má snad Pavel fousy ? Sumec jako ryba, víš ? Kouká a mlčí. Něco mu řekneš, on kouká a je ticho. Dáš mu krmení, on jí a mlčí. Dáš si s ním cigaretu, on kouří a hádej... ?" "...mlčí ?" "Jo, mlčí. Jako ten sumec, chápeš ?" Klára chápala. Ticho je zabiják. S Markem má ticho v podivném spojení - jak se mlčí, je něco ve vzduchu. Marek mlčí, když se zlobí. Nehádá se. Ale je sumec. V tu chvilku Kláře připodobnění k rybě přišlo naprosto dokonalý, byl z toho cítit chlad a něco, co prokluzuje mezi prsty. "A proč nic nepovídá ? Nemá co ?" ptala se Klára nesměle. "Ví Bůh, holka," mávla rukou Hana. "Na něco se ptám a odpoví slovo, někdy dvě a zas je zticha. Jednou mě to zabije," udělala Hana ve vzduchu prstem kříž, aby stvrdila své odhalení.  "Řekla jsi mu to ?" "Csss ! Stokrát ! Řikám mu : Pavle, ty jsi zlatej člověk, ale jestli nebudeme mluvit, tak si piš, že mlčet můžu doma sama !" "No a co on na to ?" zajímá Kláru. "No, co on na to... v očích děs a to že by jako nechtěl, ale víš co ? Za minutu zase mlčí, chápeš to ?!" "Nechápu," přiznala sklesle Klára a bylo jí Hanky líto. A taky se trochu zastyděla. Líčí jí tu svoje stesky a rozmrzelost nad tím, že se její muž řítí za prací a opouští ji, ale mnohem horší je sedět vedle svý drahý polovičky v obýváku a přitom tam být víc sám, než kdyby tam s ní nikdo nebyl. Marek nezavře na chvíli pusu. A vlastně ani Klára ne. "Co budeš dělat ?" zeptala se nesměle Hanky. "Nevím. Dám tomu chvilku a pak zvážím, jestli by víc nežvanil, kdyby mě neviděl denně," kývla rozhodně bradou Hana.  "Jako že by už u tebe nebydlel ?" "Mám ho ráda, je fajn, ale jsem živel, ty to víš... nechci uhnívat zaživa a promlčet se do bezvědomí ! To víš že jo, nejlepší léta promlčím, né a pak abych ho za to ale v důchoďáku neumlátila hadičkou vod kapačky, že jo ?" prorokuje Hana a asi to živě vidí, protože se směje.  "Myslíš, že se něco takovýho dá naučit ?" "Čert ví. Ještě to zkusím. Ale dávám tomu do konce léta, nemám čas ztrácet čas, víš ?" A Kláru napadlo, jakou má ten konec léta moc. Kolik mezníků lidem staví, kolik toho boří a kolik posiluje. A jak je úhel pohledu různej, jako se snad nesejdou dva stejný obrazce v kukátku krásnohledu. Napadlo ji, že by měla vyvinout snahu být v jistým ohledu sumec a raději mlčet, když se jí derou na jazyk výčitky. Ani si nevšimla, že se venku setmělo. Připomněl jí to až telefon, který zeleným světlem proříznul zšeřelou místnost. Zpráva ! "Nemuzu se Te dockat, holcicko moje ! Myslim na Tebe ! Miluju Te, vis to ? M."  "Vim," napsala bez váhání.  "Slibuju, ze budu sumec :-) " a zmáčkla ODESLAT. A pak na nic nečekala, vzala klíče od auta a jela rovnou za Hankou. Hlava plná myšlenek volala po čistce a nebude v tom přeci sama, konec léta zaslouží oslavy, ne strach z toho, co zase přináší...

Z knihy "Dvanáct ročních období - R.Altmanová."

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)

Nalaďte si Fénixe právě teď:

http://fenixradio.net/online-vysilani.php