James Bond-Jeden svět nestačí

Občas se stane něco, o co stojí za to se podělit. Dlouho jsem neváhala, než jsem se rozhodla vyprávět Vám příběh, který mi sice hodně vzal, ale zároveň hodně dal. Snad v něm najdete i Vy to své a pomůže Vám to některé věci chápat s jiným pohledem...

Ráno otevírám oko se strachem otevřít i to druhé. Tak to byl fakt šílenej sen ! Ale JEN sen, nejsem drogový mafián, nekradu děti a nemám ani kapsu s pistolí, jsem fakt ve své posteli a to, co dělá divné zvuky, je budík... Proč tak strašný pocit ? Vždyť bude úžasnej den, čekají mě neobvyklé zážitky – frčím na své první živé vysílání ! Důležitá je podstata věci... Nejen, že jsem nic takového ještě nedělala, ale hlavně to nedělám jen pro sebe a já miluju pocit, když jsem někomu užitečná. Báječná kombinace dvou báječných pocitů a řekněte sami - jak často se tohle člověku podaří ?Den vcelku plynul obyčejně, za okny se lhostejně povalovaly sněhové vločky a nenápadně připomínaly, že bych měla vyjet o něco dřív – přecijen cesta trvá hoďku a půl a člověk nikdy neví... Pár věcí do tašky, pofackovat přípravu holčinám, aby mě tu zastaly bez sebemenšího ztroskotání, pak pusu oběma mezi dveřmi a pááá, letím !  Ještěže jsem „letěla“ tak brzy, protože nepřítel sníh válku prozatím vyhrává, zmetek... Ale pár kilásků přežiju a pak bude líp, to jen náš kraj je doba ledová. Díky Bohu za hodinu, o kterou jsem vyrazila dřív ! A vážně, nepletla jsem se, po ztrátě té hodinky, co mi měla dát náskok, už silnicí pluju jak vítězný koráb, libuju si, že můžu sešlápnout plyn a těší mě pocit, jak své kolegáčky v rádiu překvapím svým brzkým příjezdem !Pořád mi znělo v uších Lubošovo vyprávění o své nenávisti k pozdním příchodům a bytostně jsem si uvědomovala, že je to jedna z mála věcí, které mu rozladí život hezky hluboko. To se mnou nezažije, NIKDY jsem nepřišla pozdě, vždycky mám v kapse náskok, aby se stihlo to, co se stihnout má. Letmý pohled na navigaci – ano, příznivé hlášení i přes mé plížení se našim městem a okolím...Jako by to snad člověk přivolal ! V polovině cesty kolona. „No nic,“ říkám si. „Za chvilku se to protrhne a pofrčíme dál !“ a abych tomu sama věřila, zpívala jsem si s Maruškou Rottrovou její Lakomou písničku, která se mi poklidně linula do uší, jako by se nechumelilo... A ono se nechumelilo. Strašně pršelo a hodinový ručičky se nekompromisně draly kupředu, jako by se vysmívaly mému strachu z těch centimetrů, které mě posouvaly šnečím tempem kupředu. Po půl hodině se mi začalo potit čelo. Příšerně mě brněla noha křečovitě uvězněná na pedálu spojky. V rádiu mluvili o nehodě kamionů nevím jak daleko před mým autem. SMSková smršť s Lubošem do rádia, aby věděl, že se snažím dorazit a že jsem v tom nevinně. Schizofrenické hlasy v mé hlavě, které mi připomínaly Lubošovu nenávist vůči opozdilcům. Panika. Zoufalství. Něco jsem slíbila... ne NĚCO, slíbila jsem POMOC a selžu... Každá minuta píchla jako nažhavená jehla, každé poskočení čísel na hodinách slibovalo malér. Neutěšovala mě ani Lubošova slova, ať jsem v klidu, že se nic neděje. Dělo se ! Potřeboval mě tam a já tam nejsem... !Aby jste věděli, já miluju Vesmírné objednávky ! Je to můj přístav v beznaději a maják v jakékoliv bouři. Pro ty, kdož nevíte, jak to funguje, velmi ráda udělám stručné školení – napište mi mail. Objednávám si všechno, tak si objednám i dnes... Říkám tedy nahlas : „Milovaný Vesmíre, objednávám si, ať můžu pomoct a jsem na místě včas a v pořádku !“ Později, když jsem si tuto objednávku mlela hlavou, mi došlo, jak zázračně přesně se v pomyslném Teleshopingu zachovali a seslali mi opravdu to, oč jsem si řekla...Když jsem se asi po dvou hodinách dostala z kolony, netušila jsem, kudy se vymotat, abych trefila. Vysílání dávno začalo, ale mě se nechtělo to vzdát, když už jsem dojela tak daleko a utratila kvůli tomu tolik času. Bloudila jsem deštěm neznámou krajinou a navigace měla asi příhodu srdeční, protože byla zmatenější, než já – a nebo si ze mě prostě jen dělala legraci ! Ztráta dalších pětačtyřiceti minut mě dostala na kolena a oči to vzdaly – pustily ven slzy a už se nesnažily chránit pečlivě nanešenou řasenku. Zoufalý bubák s opuchlým obličejem tápal temnou deštivou krajinou a už mu bylo jasné, že zklamal... A to bolelo ! Neubránila jsem se výčitce „tam nahoru“ a zaskřehotala jsem k Vesmíru hanlivá slova. Nechtějte vědět, co přesně to bylo... A učinila jsem definitivní rozhodnutí to vzdát, jet domů a přiznat si, že tohle se mi vážně nepovedlo ! Hledat dál cestu a dorazit do rádia dvacet minut před koncem vysílání se mi zdálo bezduché. Naťukala jsem na TomTomu „DOMŮ“ a se silným odporem ke své neschopnosti plánovala sebevraždu v McDonaldovi – cestou se tam stavím, přežeru se, prasknu a tím se potrestám ! ! ! Mnohým z Vás bude jasná představa, jak to vypadá, když blondýna bloudí neznámou krajinou, ubulená, v dešti a k smrti naštvaná. Souřadnice mě vedly „kamsi“, prej: „Zahněte doleva...“ O.K., tak jedu doleva... Pak: „Zahněte doleva...“ Fááájn, tak zase doleva... natuším, kam mě to ten krám táhne, podivná vesnice, podivná alej, ale asi ví, co dělá... Chvíli jedu úzkou cestou a satelit radí : „Až to bude možné, otočte se !“ No je toto možné ? Nejdřív mě sem ta mrcha zavede a pak se mám otočit někde, kde bych se svým pozadím měla problém otočit se i bez auta ? ! „No nemůžu se otočit, musím jet dál a najít bod, kde to zvládnu !“ křičím na navigaci a vůbec mi nevadí, že je jí to jedno...Oči jak šnek pár cenťásků před hlavou, abych nespadla z cesty do pole, nebo co to Pane Bože kolem mě je a jedu... a najednou na silnici sedí chlap ! „No né, co tam dělá ? ? ?“ žasnu a přihlouple mrkám, jako bych tomu obrazu nevěřila. Když se však přiblížím, tajemný muž nikde ! „No bezva, Altmanko, ještě ti z toho hrábne, to je úžasný !“ a navzdory depresivní náladě se musím smát. Ale hned zas přemýšlím, kde se otočit...  A hle ! Na obzoru auto ! Tak to tam bude i nějaký dům... to bych tak chtěla bydlet na samotě u lesa, kde mají místo vietnamců večerku jeleni a noční klid hlídá divoký prase ! Ale omyl, žádný dům, to auto stojí na kraji cesty a kol něj jen další pustina. Lidi ! Napadlo by někoho z vás vylézt v tom dešti do tmy a jít klepat na opuštěný auto, aby jste se zeptali na cestu ? ? ? Hormon nenávisti k sobě samé musel zatemnit mou mysl a podniknout tak riskantní krok, ale já šla a ťukám a ťukám... Vidím, že tam sedí chlap, ale na ťukání nereaguje a tak bez váhání otevírám dveře ! A ještěže tak ! První pohled mi vyrazil dech, že jsem skoro nebyla schopná dalšího pohybu – ten pán seděl přesně tak, jak jsem před chvílí viděla onoho podivného muže na silnici, do smrti nezapomenu tu polohu, ty ruce, skloněnou hlavu... Projel mnou blesk a naskočila mi husí kůže, ale nebyl čas tam tiše žasnout, ten člověk potřebuje pomoc ! Vytáčím 155 a vůbec mě nenapadlo, že nevím, kde to jsem... Nevím, jestli jsem pánovi něco nezlomila, jak jsem s ním nešikovně manipulovala, abych z něj vykřesala známku života... Nevím, co se dělo v době od otevření dveří toho auta a odjezdem sanitky, jen mlhavě si vybavuju všechny okamžiky, které se odehrály během těch asi deseti minut a zdály se být hodiny dlouhé... Nevím, jak jsem se pak propletla bez jediné pochyby na dálnici, kterou už tak dobře znám a nevím, jak jsem mohla zapomenout na sebevraždu v McDonald´s, nevím skoro nic, jen jedno vím jistě :  Někdy stačí vážně málo, aby člověk pochopil, že mít jeden svět nám prostě nestačí. Existujou věci mezi nebem a zemí, který je dobrý nepodcenit a přijmout je. Milovaný Vesmíre, díky za všechny splněný objednávky a za spolehlivost, se kterou je ode mě přijímáš ! Pochopila jsem, co mi chceš říct, ty syčáku ! Ne všechny moje cesty musí mít cíl v takový podobě, jak to vidím já ! A když si něco objednávám, můžu dostat odpověď v úplně jiným kabátě, než čekám... Chtěla jsem pomoct a včas a udělal jsi všechno pro to, aby se tak stalo......a teď mě ještě prosím zbav toho pocitu sobeckosti, že myslím na nesplněný pozemský záležitosti a víc mě mrzí to, že jsem selhala v nich, než aby mě hřál pocit, že za jeden lidský život to přece zaručeně stálo... ! ! !S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)