Určitě taky míváte chuť se vrátit zpátky. Já bych rád zase zažil nedělní ráno, když mi kolem osmé hodiny udělala maminka kakao, připravila rohlík s máslem a oznámila: "Jdu vařit a ty si pust televizi, bude tam Studio Kamarád".
Na tenhle povel jsem nejprve já, později já se svou sestrou, vyčkával s radostí, nešlo totiž o příkaz, jenž by měl zakrývat fakt, že se nás dětí chce někdo "zbavit", ale pohádky prostě k dětskému světu neodmyslitelně patří a jejich přítomnost byla i v našich životech důležitá, zejména těch pohádek, které jsme si oblíbili. Nedělní ráno utíkalo jako o závod a poslední pohádkou našeho dětského studia byl seriál Včelka Mája. Dnes bych asi řekl něco jako usměvavý pohled do života hmyzu, ale tenkrát....tenkrát jsem si přál být jejím kamarádem a užívat si dny plné rozkvetlých luk. Ve svých snech jsem vídal její veselý úsměv a hlas mě podněcoval k veselosti, ani jsem nevěděl proč. Povídali jsme si spolu o tom, proč nechci do školy. Dost možná si někdo pomyslí, že nemám právo na veliká moudra, přesto vězte, že pokud vyslovíte přání, tak dříve či později ho někdo zachytí a ono se splní. Pozor, může se splnit každé, tedy včetně toho, ze kterého můžete být později smutní. A jak dopadlo to moje vyslovené ve světě za zavřenými víčky?
Páteční podvečer se snáší s temnící se oblohou, nikoliv však tmou večera, ale tmou dešťových mračen. Do kuchyně našeho domku přichází kouzelná dáma paní Aťka Janoušková říkaje: "Máš tu trošku zimu." Neváhám, zapínám topení a přináším deku, do které se vzácný host zabalil. Paní Aťka mi připomíná mou babičku, když s bezelstnou upřímností v očích očekává další nápad, co podnikneme. Postupně se dostavuje celý můj pracovní tým a vyrážíme směr město Lovosice, kde tou dobou hostuje a představení pořádá cirkus King. Jako vždy jsme přijati s laskavostí a "moje včelka" usedá do čelní řady VIP lóže. S nefalšovanou a upřímnou radostí sleduje jednotlivá čísla, po každé velkým potleskem odměňuje své kolegyně a kolegy umělce pod šapitó a užívá si celé vystoupení naplno. A když přichází na řadu děkovačka, herečka velkých kvalit nic netuší až do okamžiku, kdy je vyzvána, aby přišla přímo do manéže, kde celý umělecký soubor a také můj štáb přeje Atince k jejím narozeninám (* 16. 3. 1930). Než všichni diváci odejdou, ještě se jich několik odváží dostavit se pro podpis a jsou udiveni, jaká náruč něžnosti a pochopení v této dámě je, aniž by se objevil stín hvězdných manýrů. Když celý obrovský stan utichl a všude byl jen domácí klid a pohoda, odstartovalo natáčení videoklipu. Každá klapka, každé slovo, akce bylo protkáno soustředěností, zodpovědností a zážitkem pro každého, vedle něhož filmová Mája už jen stála.
Je skoro noc, když se loučíme s kamerou, světly a další technikou s artisty cirkusu King, kteří jsou už víc našimi přáteli. Noční silnice nám přihraje setkání s chodcem, resp. běžcem zajícem, a naše oslavenkyně si dělá legraci s řidičem Ivem, který poznamená, zda ho viděla. Atinka opáčí: "I kdepák, já mám ze sedačky vozu výborný výhled na oblohu, ale co se děje na silnici, nevím." Blížíme se ke kostelu Narození Panny Marie v Roudnici nad Labem, kde si své překvapení (ubytování v bývalém klášteře augustiniánských kanovníků, kde se nacházejí mimořádně nádherné pozůstatky gotického umění) připravil podřipský vikář pan Martin Brousil. Už cestou nám psal SMS "Úl je připraven a moc se těším." Přivítání bylo galantní a milé, nečekal jsem od tohoto člověka ani jiné. Nadšená Aťka se se všemi loučí a odchází nabrat sílu na další den do své klášterní komůrky.
Čas neúprosně odsypal písek noci a nastalo sobotní deštivé ráno. Ranní včelka přichází do farní kuchyně, kde se jí stává průvodcem zdejší kostelník Jan Jonáš Hejduk, a jdou se společně projít všemi úchvatnými historickými prostorami. Nakonec si ještě přece jen dají horký čaj, protože klášter ještě studí. Čas je velký lakomec a nikomu nedá více, než je smluveno, ručičky se tak ženou k pravému poledni a Lenka Tošnerová vyzvedává usměvavou dámu u paty kostela a spolu směřují opět k domu v Podluskách, kde se už během hodinky začne odvíjet oslava narozenin. Před velkými chvílemi se ještě posilníme obědem, který pro Aťku uvařil asistent Lukáš Pařízek. A už nastává chvíle plná květin, pozorností, milých vět a přání. Pan průvodce František, který má své působiště v Mělníku a během sezóny v Roudnici nad Labem předává s dojetím a upřímnou pokorou květinu a neskrývá radost z tohoto setkání,které jak říká mu bude zázračnou chvílí na celý život.
Včelky mají rády sladký nektar a dveřmi do obýváku vchází Daniela, která přináší dort, jenž působí dojmem, že je větší a těžší než sama slečna. Aťce září oči a nejvíce se soustředí na ozdobné růžičky. Při společném přípitku zazní několik klasických melodií, společně zpíváme živijó a chybět pochopitelně nesmí znělka pohádkového seriálu Včelka Mája v české variantě, ale i v německém originálu, také znějí písničky z ostatních pohádek a skladba Zázračný doktor. Při všech zmíněných hudebních produkcích si každý host i sama obdarovaná pobroukávají a na krátkou chvilku se vracejí do dětství a v očích se jim zračí, jak děkují Aťce za vše, co jim předala, aniž by si toho tehdy byla vědoma.
Svým vtipem a báječnou hudbou zavítal Aťku potěšit také písničkář Vladimír Šunda, jehož osobitý humor si získá každého. Těžko totiž odhadnete, kdy tento zpěvák mluví vážně a kdy jde o šprým. Přišel i okamžik, v němž se trochu vracím do v úvodu článku zmíněného snu, a to když moje mamka nepřináší nedělní kakao a rohlík, nýbrž ještě teplou jaternici ze zabíjačky přímo k rukám (doslova) jubilantky. Aťka neskrývá překvapení a upřímně se směje, že něco tak originálního k narozeninám opravdu ještě nedostala. Není možné vyjmenovat všechny báječné hosty, celý štáb a přátele, pod jejichž rukama vznikaly dobroty podtrhující radost oslavenkyně. Celý byt prostoupila nepopsatelná síla přátelských emocí a prožili jsme vskutku nádherné chvíle. Proti času však není zbraň a ručičky na hodinách se honí jakoby jejich cílem bylo vyhrát jedna nad druhou. Je tu osmnáct hodin, usměvavá, spokojená a šťastná Mája pobízí svého řidiče Lukáše, aby jí pomohl naložit celou květinovou zahradu i s dárky a společně se ubírají směrem k matce měst Praze.
Poslední scéna. Poslední klapka. Loučení. Pevně doufám, že těch klapek bude ještě mnoho, stejně jako radosti, kterou paní Aťka Janoušková ještě musí rozdat. Dost možná čekají na její oči hloupé palčivé titulky hlásající cosi o ní samotné, na ně má patent český bulvár, sama herečka se však nad již vyšlými články jen usmívá a říká, že dělají, co mohou, aby naplnili své označení a určení. Naštěstí nikdo nemůže zničit můj sen. A teď už ani zážitky minulé ani budoucí se vzácným, skromným člověkem, úchvatnou ženou a skvělou partnerkou na prknech i před objektivem, pro níž si dovoluji vymínit označení "Náš Český poklad Aťka".
Luboš Zemanec 2017
