Ticho lesa, nádherný výhled, klid a čisté prostředí.... parta skvělých lidí kolem sebe... co víc si může člověk na víkend přát?
Vyjíždím z Liberce, v autě mám nadějnou dětskou herečku a moderátorku Danielu Řezáčovou, která drží v ruce seznam měst, kudy pojedeme – Jablonné v Podještědí, Nový Bor, Cvikov – to ještě známe, ale pak Kamenický Šenov, Ústí nad Labem, Teplice, Bílina... Chomutov, Most, Jirkov, Boleboř... a konečně – Horský hotel Svahová! Po více než čtyřech hodinách se ocitáme nahoře nad vší civilizací a ukládáme své věci na pokoj. Překvapí nás rustikální interiér s retro atmosférou let minulých a příjemní ochotní majitelé. Náš příjezd ještě doprovází drobné mrholení a oblačnost, ale ráno vstáváme do slunečného dne a to se příroda teprve předvede v celé své kráse! Ale ať je počasí venku jakékoliv, solidní stavba horské chaty nabízí stále útulné prostředí.
V krásném prostorném sále chaty nás přivítají porcelánové panenky paní Dagmar Jurčíkové, které se natáčení také zúčastní. Při snídani se seznamujeme se štábem, který nás na natáčení pozval – panem režisérem Lubomírem Zemancem, skvělým člověkem, který nevydrží pár minut, aniž by neudělal nějaký vtip, asistentkou a - jak později zjišťuji z videoklipů – herečkou s výraznými rysy Allou Khutoryanskou a paní Dagmar Jurčíkovou, autorkou panenek. Je neuvěřitelné, kolik rukodělné a umělecké práce stojí za jediným pohledem na půvabné miminko v peřince či porcelánovou dámu ve Ale to už Danielku čeká její první „klapka“. Celý týden jsme pilně drilovaly texty a … „kamera jede!“ - je to tady!
Dlouhovlasá blonďatá Danielka v sladké růžové sukýnce a tričku s koťátkem, sama podobná růžové panence, vystupuje po schodech do chodby a natáčí úvodní vstup k reportáži o panenkách paní Dagmar: „Byla jednou jedna princezna a ta toužila po vědeckém nadání.....“ Danielka je na natáčení připravená, texty má naučené a touží předvést, co v ní je, proto se jim s panem režísérem dobře spolupracuje a práce je brzy hotová.
Při společném obědě přichází otázka režiséra: „Jitko, neudělala bys rozhovor s paní Dagmar o rekonektivním léčení?“ „Tak dobře, co to je?“ „Na to máš právě přijít!“ Tak nějak proběhla výzva k mé první autorské práci před kamerou. Nejprve si s paní Dagmar povídám soukromě o tématu, abych zjistila, o co se vůbec jedná a na co se ptát, během rozhovoru si připravuji otázky pro reportáž, zatím stále ještě sebejistě a s nadšením začátečníka – ne, opravdu mě to baví a i zajímá. Jak vyslat „kvantovou vlnu“ a co to vlastně je? Proč je jejím klientům příjemně a co se nejspíš v jejich těle odehrává? Tyto otázky nás vedou hluboko k fyzikálním zákonům přírody a novým vědeckým poznatkům. Dotýkáme se podstaty lidského bytí, vnímání sama sebe a postoje ke svému životu, ostatním lidem i přírodě kolem nás... Zjišťujeme, že ač na začátku byla naše stanoviska odlišná o stoosmdesát stupňů a já jsem počínání paní Dagmar považovala spíše za šarlatánství, díváme se vlastně na „slona“ jen každý z jiné strany. Jeden vidí ocas a jeden hlavu, proto to ze začátku vypadá, že se díváme oba na něco jiného, ale nakonec se naše názory sbližují. Když získávám dostatek informací, abych se v tématu orientovala a byla na večer připravená, přecházíme k odpolednímu programu.
Procházka s „kamerou“ v přírodě, točení Danielčiných scén v exteríéru a záběrů paní Dagmar a mě k rozhovoru. Povídáme si s paní Jurčíkovou „naoko“ na kameru a pózujeme pro fotografa a kameramana..., ale nakonec zjišťujeme, že si opravdu máme o čem povídat a tak náš rozhovor pokračuje stále plynuleji a plynuleji až už to není jen póza pro kameramana. Prostě, když se sejdou dvě životem zkušené ženy se zájmy o duševní harmonii a vše zajímavé mezi nebem a zemí, je stále o čem si povídat.. Prozradím vám, že náš rozhovor jsme dosud nedokončily a těším se na jeho pokračování při příštím natáčení :- ))).
Odpoledne se začne dostavovat tréma, pocit úzkosti a vnitřní pochybnosti - „Zvládnu to vůbec?“ Protože se během dne natáčejí různé další rozhovory – o výrobě panenek apod., přicházíme na řadu až v pozdním večeru osvětleny světly, která přitahují můry, s vínkem v ruce a svíčkami které po několika pokusech zase odkládáme jelikož je vlahý večerní větřík neustále zhasíná.
Po zaučení na co se dívat, na co se nedívat, co říkat a co ne... přichází „ona chvíle“ a my začínáme. Pokládám první připravenou otázku a v duchu mi probíhá - „Co když něco zkazím? Ztrapním se? Budu koktat nebo – nejhůř – budu trapně mlčet?“ Ve chvíli, kdy stojí za kamerou pan režisér, který pro mě představuje obrovskou autoritu, sice znejistím a mám pocit, že se rozklepu, ale když trochu odstoupí, zklidním se a rozhovor probíhá podle plánu. Paní Dagmar je jedinečná klidná a vyrovnaná osobnost která na jakoukoliv mojí otázku plynule odpovídá s laskavým úsměvem. Padla poslední otázka, zazněla odpověď a kamera už jede jen na prázdno - „Máme!“ a rozhovor skončil.
Jsem ráda že to mám za sebou, na druhou stranu jsem zjistila, že mě to baví. Tréma je sice můj nepřítel, ale do budoucna se naučím, jak s ní pracovat a vnitřní napětí uvolnit. Bylo to fajn a také pan režisér je spokojený – a to je hlavní! Děkuji hotelu i štábu za pěkné zážitky a těšíme se s Danielkou na další spolupráci.
Zajímala by vás také práce před kamerou? Zkusit si natočit rozhovor, reportáž, zahrát si ve filmu nebo prostě předvést, co ve vás je? Máte jeden volný víkend v měsíci? Připojte se k nám a můžete prožít stejně skvělé zážitky jako já a všichni ostatní, kteří jsme teď součástí týmu Fénix Rádia! Zkuste své štěstí a přihlaste se do konkurzu:vyplnit dotazník ihned .
Jitka Řezáčová 2016
