Jak zkrotit haj... děti, aneb KLID, MAMINKO !

Pro všechny, kteří zde teď čekáte nějaký nový psychologický poznatky ulehčující všechny vaše výchovný snahy, předesílám, že toto není v žádným případě pokus vám v něčem poradit, nýbrž zoufalé volání SOS o pomoc a naopak - teď poraďte vy mě... !

Není nad to, když jednou za čas musíte k lékaři a i přes nenáročnost vašeho požadavku - jdete přece jen pro recept na kapičky do ucha pro svou milovanou dceru, že jo - si posedíte v nabušený čekárně krásnejch dvaadvacet minut.

         Ono by se řeklo - nemocný dětičky, chudinky, pokašlávající, pofňukávající, odzbrojený zákeřnejma bacilama... Jó, houby ! Malí tyrani to jsou ! Krvelačný obludy z hororu, na kterej by byl i Alfred Hitschcock 

pyšnej, kdyby dneska žil a to tady u nás. 

"Pití !" zavelel chlapeček, kterej ještě asi neuměl do pěti napočítat. "Opatrně," nabádá ho trpělivě maminka, podávajíc mu láhev s čajem. "Neci tohle, ci kolu !" odstrkuje jí ruku chlapec a já přesně vidím, jak moje něžná vařečka dopadá na jeho neposedný zadeček a s láskou se ho dotýká. "Jen si dej čaj, je ještě teplej, potřebuješ se uzdravit," vysvětluje maminka a v očích má beznaděj a vysílení. "Nepočebuju, ci kolu a malovánky !" trvá na svém monstrum a láhev s teplým uzdravujícím čajem letí napříč čekárnou. "Nedostaneš omalovánky, když budeš takhle zlobivej !" varuje matka a v očích má lebku se zkříženými hnáty. "Pardón," krčí omluvně rameny na pána, kterýmu láhev proletěla těsně vedle hlavy a snaží se ji najít mezi stavebnicí a autíčky.

       "Na, napij se," zkouší to znova. "Neci ! Ci kolu !" založí kluk ruce vzdorovitě na prsou a těší se, jak tím matku potrestá. Ta jen mlčí a dívá se někam z okna.

       "Ci taky kolu," ozve se nesměle malá holčička, která sedí vedle a celou dobu všechno pozoruje velkýma modrýma očima. "Ale prosim tě ! Ani nevíš, co to je," brzdí ji její maminka a je znát, že by velice ráda momentálně neexistovala. "To je pití. To čelný pšeče," dodává holčička s pýchou, že ona moc dobře ví, co to je "kolu" !

         "Taky chci kolu, mami," přidala se další holčička, už znatelně starší. "Koupíme pak cestou domů ?" Maminka, dobře si vědoma škodlivých účinků tohoto nápoje a místa, kde se právě nachází, usměrňuje hovor do přijatelnějších mezí : "Víš, že tohle moc nekupujeme. Nachystej si žákajdu, už půjdeme na řadu..."

         "My kolu kupujeme, neci čaj !" naklonil se k ní tvrdošíjně chlapeček, co debatu začal. Holčička se zasmála, ale úsměv její maminky je velká křeč a moc bych za to nedala, že měla taky chuť dát hošíkovi pusu na zadek nějakým vyztuženým bičíkem, kdyby jí nějaký z fleku přišel pod ruku. Kdo ví, co se jim všem honilo hlavou. Mě jen to, že chci domů !

         "Bác !" komentovala jiná maminka pád gumovýho kačera a bezzubé mimino se dásní od ucha k uchu jak o život. Agilní chlapec seskočil z přebalovacího pultíku, na kterým seděl a běžel podat hračku, co se zakutálela pod stolek. "Ty jsi hodnej," usmála se maminka mimča. Ale nebyl ! Hodil agresivně kačenu zpátky po mrňouskovi a trefil ho do hrudníčku se slovy : "To se tam nehází, je to tu pinavý !" a mračil se důležitě, jak starosta New Yorku. Mimino mělo z pusinky ve vteřině loupák a natahuje. "Béééééé..." linulo se čekárnou. "To nic, neplakej..." konejší ho vyděšená matka a bere do náruče.

         "Matěji co to děláš ?!" krotí zlého ducha matka trapiče. "Ty ty ty !" a uvězňuje ho znovu na přebalovacím pultu. No hoši ! Prej TY TY TY ! Jak Krteček z Večerníčku ! Já bych mu ji jednu... ! "Nesmí to házet, je to pinavý, tamten pán má hnušný ponožky !" obhajuje se Matěj Zlobivý Veliký. Herodes - to byl král ! Maminka je rudá až... až... až za ušima a zacpává mu pusu : "Matěji ! Miminko tomu ještě nerozumí, je malinký !" Matěj to nevzdává a hučí přes dlaní zacpanou pusu : "Mimino zlobí ! Dostane na zadek !"

         Tobě bych dala na zadek, napadlo mě. Ale naštěstí nemusím. Naštěstí za chvíli odejdu. Plná čekárna mlčky přihlížela Matějovu extempóre. I pán s hnusnejma ponožkama. Mimino se uklidnilo a spokojeně si vrní v mámině náruči. Batolecí paměť je krátká. Už po ráně kačerem ani nevzdechne. A díky Bohu za uklidňující ticho. Jen občas někdo zakašle a popotáhne nosem. Nedá mi to a koutkem oka se dívám, co dělá Matěj. Že o něm nevíme, je podezřelý. Zaměstnala ho ale maminčina kabelka a hraje si ze zipem. "Mamí, dej tam plst !" zavelí. Ach né, tak krásný to ticho bylo !

         "Cože ?" ptá se ho maminka. "Dej tam plst !" opakuje vztekle. "A proč bych ho tam dávala ?" diví se maminka a pokouší se o ni infarkt. "Dej ho tam ! Ti ho škšípnu !" velí Matěj. Matce dochází trpělivost : "Stačí ! Buď hodnej, nebo řeknu paní doktorce, že jsi vylil sirup na kašel Azorovi do granulí !" No, tak to by toho dětskýho upíra asi fakt potrestalo... "Byl hoškej a štípal mě !" hájí se mrzutě. "Já ci kolu !" dodal. A je to tady zase ! Deja Vu ! A najednou řev, jako by ho někdo přepůlil cirkulárkou ! Všichni jsme nadskočili a vyděšená maminka Matěje třese dítětem ve vzduchu : "Co ti je ? Co se stalo ?" A že neuhádnete ? No mě to bylo jasný ve vteřině ! Vstávám a vyprošťuju Matějův prst ze zipu u kabelky. "Ježiši děkuju moc," hladí ho maminka po vlasech. "Pššššt, pšššš, tiše, už je to dobrýýýý...!"

         Mám co dělat, abych se nesmála ! Držím se, to jo, ale ten malej zloduch se na mě tak divně dívá ve svý bolesti, že mi prostě ty koutky ujely a snad jsem měla v očích záblesk škodolibosti... Démon využívá toho, že mu matka nevidí do obličeje a vyplazuje na mě jazyk. Pěkně bílej jazyk. Asi fakt nemocnej jazyk... a jestli mu někdo na něm neudělá co nevidět uzel, bude to i nebezpečnej jazyk. "Ukáááž ? ? ?" vytřeštím oči a jdu pomalu k němu. "Co to máš v puse ? ? ?" přeháním schválně. Matěj zůstal s vyplazeným jazykem a vykulenýma očima a zdá se, že ho to vyděsilo. "No to jsem si přesně myslela!" kroutím nevěřícně hlavou a celá čekárna natahuje krk, aby se podívala, co má ten mrňavej ďábel v puse. I jeho maminka docela polekaně prohlíží synovi pusu. "Tak ty máš hadí jazyk, jo ?" děsím ho dál. "Na konci dvě špičky ? Páááni ! To máš z toho, že piješ kolu..." zvedám vědecky ukazováček a odcházím si zase sednout. Na kluka to zapůsobilo hrozivě. Zastrčil jazyk a mlčky sedí. Maminka potlačuje výbuch smíchu a zbytek čekárny neví, kam s očima. Dětské osazenstvo nenápadně kontroluje své jazyky prstem a s úlevou postupně oddechují.

         Já také s úlevou oddechnu, protože vykoukla sestřička a jak mě zahlídla, tak na mě mrkla : "Hned vám to dám..." a během pěti vteřin je zpátky s receptem. "Ať je v teple a neucpávat vatou, jo ?" usměje se ještě a už mizí v ordinaci s dalším pacientem. Holčička se žákajdou. Ještě se stihne ve dveřích otočit a vypláznout na Matěje jazyk. Hrdinka. Teď, když se ujistila, že ona má tuhle část těla v pořádku a může machrovat ! Přitočila jsem se k ní a rychle šeptám : "Co to máš vzadu s vlasama ? ? ?" Vykulila oči : "Mamííí !" a v tom se za ní zavřely dveře. "Neboj, dneska očkování nebude," slyším ještě sestřičku, jak ji uklidňuje. Jó, očkování, sestři ! Holčička má asi teď jiný starosti... proběhlo mi hlavou zlodušsky a pak už smím říct sladké NASHLEDANOU !

         Konečně venku... Konečně doma... Konečně u svých hodných velkých dětí ! "Berušky, kdepak jste ? Kampak jste se mi schovaly ? Maminka je už doma ! Bafiky baf !" volám rozverně. "Mami, ty něco bereš ?" ozvalo se z pokojíčku otráveně. Okamžitě jsem nohama na zemi. Přesněji řečeno nohama u kredence se dřezem s neumytým nádobím, který umytý bejt už mělo. "Ty mi taky můžeš, puberťačko zákeřná..." zamumlám si pro sebe. Mít poruce gumovýho kačera, tak s ním tak mrsknu, že by ani BÁÁÁC říct nestihla ! "Matěje na tebe, zmetku !" volám odhodlaně směr pokojík. Bez odpovědi. Ale jak ji znám, tak si ťuká na čelo, proč zrovna jako Matěje, že jo ? Ta máma je blbá. Matěj je přece paštika...

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)  2013

Nalaďte si právě teď vysílání :

www.fenixradio.net/online-vysilani.php