Káčo, ještě prosím lítej!

Pojďme spolu na stage, kde se připravuje víkendové vystoupení plné empatií, citů, lidskostí, ale také chyb a malých přešlapů. Zkusme společně otevřít svá srdce nehledat nedostatky, ale raději nabídnout pochopení a uznání.

Je krásné podzimní a hodně časné sobotní ráno, já stoupám nevhodným výtahem do druhého patra kde sídlí rehabilitační oddělení. Proč si dovolím celkem luxusní výtah ,který si s mojí maličkostí celou cestu povídá označit za nevhodný? Protože není pro zaměstnance druhého patra určený, ale já nerad dělám věci tak, jak se mají. Procházím krátkou chodbou a míjím automat na studenou a horkou vodu s usmívajícími se kelímky v bílé barvě, po pravé ruce je sesterna a v ní sedí statný kovboj v bílém oblečení se kšticí vlnitou a tak bohatou, že by se mohla každá žena za své vlasy zastydět, slušně pozdravím a hned mám odpověď " NO Nazdar ".  Všechna mračna však však prozáří hlava rozcuchaná a obrovské krásné hnědé oči v doprovodu s ústy plnými kovu s vyhrklou hláškou " Zdarec Uďo! To je super že jsme spolu! Dáš si kávičku s hodně cukrem a jdeme na cígo?".S radostí přikývnu a cestou do skladu zdravotnických potřeb ještě zaslechnu jak by si kovboj dal také kávu, má ale chudák smůlu,  protože zlé mraky už nemají vládu a tak si pustí demonstrativně maxipsa Fíka o kterém vypráví s velkou razancí. Ke smutku svého okolí na koni svého křesla jede pouze sám a komunikace zůstává tak mezi židlí a monitorem počítače, nikdo jeho výstřelky neslyší.

Doslova se vcucnu do malého prostoru mezi pleny a podložky pro pacienty a začnu se horko těžko soukat do stejnokroje, přitom ještě stačím slovně pochopit kovboje jenž to musí mít proti mé osobě ještě horší i když si připadá jako Špagetka z jeho oblíbeného večerníčku. Ještě přihodím pořádnou dávku parfému nasadím v obráceném směru svou vizitku abych podráždil okolí a vyrážím na jeviště s pomocí bližnímu. Moje dobrá duše Káča už lítá po oddělení. V jedné ruce použité pleny v druhé vypuštěné cévky a její drátky rovnátek se na mě velmi výrazně usmívají. Tak holka je zkrátka poklad!

Proč mi vlastně říká Uďo? Nevím, možná je to nějaká zahraniční převzatá verze jména Luboš, ale od ní by mi nevadilo ani oslovení princezno Lado, rovnátka jí totiž povolují slova rozesílat mile a bez zbytečných zákeřností. Čeká nás mnoho pokojů kde leží pacienti s různými příběhy. Káča má srdce a to doslova obrovsky veliké, umí pacienta rozesmát, umí s pacientem plakat a umí především na pacienta myslet jakoby to byl někdo z rodiny. Pacient potřebuje pomoci s hygienou a tak hurá pro gumové rukavice a společně jdeme udělat vše, co nás tento prostor naučil. Asi nejsem úplně zdatný sanitář, protože se přestanu na chvilku soustředit a při otočení mužského pacienta na bok se mi zdálo ,že mezi stehny má nějako věc navíc. S odhodláním jsem chtěl zasáhnout a zlou věc odvrátit z jeho lůžka! Větší záchrana však byla opět od Káči, z předního pohledu viděla více než já a tak včas odhadla, že bych pacienta připravil o šourek. Velmi taktně obsloužila ležícího, přikryla ,prohodila několik příjemných vět a se stejným taktem mé odhodlání schovala za dveře na chodbu, kde vybuchla ve velký smích a já jen děkoval za záchranu. Kovboj mezi tím vyměnil svého oře v podobě židle za statný vozík plný léků a se snahou ohromit velkou dávkou hlášek z filmů pro pamětníky opět přestává být slyšet za zvonky kovového smíchu Katčiných rovnátek.

Otevíráme dveře dalšího pokoje kde velmi milá paní zhruba osmdesátiletá sedí na posteli s protetikou jedné nohy  a skoro pláče. Tolik se včera snažila svému synovi ukázat jak obratně umí už chodit i s náhradou a její duše se těšila domů mezi nejbližší. Verdikt rodiny je však horší než by si kdo uměl představit. Rozhodně přece nemůže být doma. Kdo by na ní dával pozor? Každý musí chodit do práce a má spousty dalších aktivit. Ptám se sebe, kde je ta pověstná vděčnost mámě....té ženě která nám věnuje celý život a dává nám lásku bez podmínek? Kam se ztratila naše láska a chuť pomáhat bez ohledu na finance a kam se ztrácí pořekadlo, že peníze nejsou všechno? Kačenka se posadí vedle té milé ale zklamané dámy, obejme její ramena ,pohladí staré žilnaté ruce a předává lásku ve slovech plných souznění a pochopení. Chová se dokonale profesionálně, to jen já vidím v Katčiných očích skryté slzy a v jejím srdci všechny city směřující k vlastní babičce či mamince. Snažím se zachránit nostalgickou situaci, s upřeností býka se podívám na stařenku , přidám lehkost bytí a prohlásím " Ale no tááák, tak mladý dvě holky a ještě snad začnou plakat, vždyť na každou z vás ještě ten pravý princ teprve čeká". Obě vykouzlí klidnější tvář a Káča jen opáčí " To je prostě náš Uďimír". Netuším jestli to bylo plus pro mě, ale rozhodně to stařenku potěšilo a já vlastně vyhrál. Ať se dáma klidně směje na můj účet a mne si své něžné staré ruce, hlavně že jsem mohl být nástrojem pro její vykouzlení radosti.  A navíc, už vím proč Udimír, to je přece zahraniční mutace jména Lubomír, že Káčo?

Odcházíme z pokoje a na chodbě už drncá náš rozzuřený kovboj! Jdeme zkontrolovat kuchyňku a připravit snídaně. K velkému údivu i když každý z nás dvou má jiný věk ,tak vzpomínáme na školu když byla ke svačině rybí pomazánka. Má kolegyně s kovovým úsměvem kašle na všechny své zámečky v ústech a s velkou chutí hltá dva chleby s touto skvělou pochutinou. Vše do sebe naházíme dle jízdního řádu naší dvanáctihodinové směny  a věnujeme se dalším příběhům svých svěřených pacientů. Málem by došlo na velké opomenutí našich studených hrníčků s kávou. Osud byl však v příznivém rozpoložení a vyrážíme na malý několikaminutový odpočinek. Balkón je osázen mrtvolkami letních rostlinek věnovaných z pohřební služby, v dobré víře udělat radost zdravotníkům. Bylo jen opomenuto, že nejsme zahradníci, ale zdravotníci což je podobně zvukomalebné. Než mě doběhne Káča stačím ještě rozfoukat několik hromádek napadaného popela, protože mám v hlavě naší paní staniční Báru. Nemůžeme se přece chovat jako prasata! Nechci aby chudák Barča musela zase psát dlouhý elaborát do společného chatu a raději se mohla z domova věnovat  montování se v nastavení wifi ovladače pro sponzorem věnovanou čističku vzduchu, která stojí na naší společné sesterně. Mimochodem, kdykoliv jsem chtěl něco od plic říci naší slečně představené, tak jsem hovořil do uvedené čističky v představě, že mě doma slyší! Jestli byl či nebyl komunikační šum ve wifi spojení ví však jen Bára.

Otevírám dveře na balkón aby mohla vejít Káča a dostávám záchvat absolutní slasti, její ruce obepínají báječně vypadající koláč! Byl ve tvaru srdce, byl sladký, byl úžasný a hlavně byl z upřímného přátelství a celý můj! Co bych si mohl přát víc. Tak mladá holčina a měla mě tak dokonale přečteného. Moje radost v tom okamžiku neznala mezí. Naše společná minipauza uběhla a hurá zpět do terénu. Musím se teď obrátit k tobě můj čtenáři....chceš jít s námi ještě alespoň na jeden pokoj příběhů? Dobrá....slyším tvůj souhlas.

Vyrážíme dlouhou chodbou a cestu nám křižuje funící kovboj se svým trakařem léků. Vcházíme na další číslo pokoje kde leží dvě usměvavé babičky a jedna z nich to zkrátka nevydrží a směje se z plných plic a s notnou dávkou pochyb povídá: Lubošku, já vůbec nevím jestli se to hodí, ale  zažila jsem  obrovskou příhodu a mám pořád obavu o zdraví toho hocha! Trošku se zarazím já i Káča a vyslechneme si celkem legrační story. Včera večer jsem se já stará bába šourala o berlích do místnosti na wc a malinko jsem nedoběhla a udělala vlhkou cestičku od postele. Než jsem stačila vše upravit ,tak s vervou vběhl do pokoje ten robustní PAN  zdravotní sestra s léky, uklouzl a jeho rozměrné tělo i vlnitá kadeř se rozprostřela do mé vodnaté cestičky. Já vše pozorovala ze zmíněného trůnu a opravdu se bála o jeho život když se sbíral jako beruška z té divné pozice na zemi. Velmi taktně a profesionálně jsem ujistil stařenku o pevném zdravíčku našeho kovboje a přidal poznámku, že za chvilenku se onen PAN sestra zjeví a ona se může o jeho nezničitelnosti sama přesvědčit.

Oba společně s Katkou odcházíme a jsme příběhem celkem pobaveni. Čeká nás příprava oběda a protože já nesnáším vedro, tak se pokouším spustit větrák a zkouším ho přesvědčit aby se otáčel a do všech stran a to se slovy" Potvoro jedna, kdyby ses alespoň pořádně točila", otočím se ke dveřím kuchyňky a tam se Káča točí dokola a říká " ale já dělám co můžu", opět se spolu smějeme a kolem dveří projíždí kovboj s výrazem zhrzeného milence. Jeho pocity nějak nechápu, vždyť neděláme nic špatného, jen se snažíme do žil dostat hodně pozitivní energie pro ostatní pacienty. Postupně si hraju s nádobím a vše připravuji na výdej obědů, ozval se zvonek a má kolegyně utíká za zvukem pacientova požadavku. Poslouchám chrastící rádio a vnímám nevděčný větrák a tuto pohodu rozráží Katka se slovy" Já se snad zblázním....svítí, troubí nejede! ". Nechápu její rčení, ale nakonec dochází k vysvětlení, že pacient s ní vůbec nechtěl komunikovat, ale stejně našla východisko k jeho spokojenosti a opět se spolu usmíváme.

Náš čas běží jako voda, kalendář nám krájí dny, měsíce a je tu naše společná poslední služba. Celých dvanáct hodin služby  nám plyne ve smíchu a i když s velkým vypětím fyzických sil, tak si každou chvilku společně užíváme. Katka kroutí boky po dlouhých chodbách , chodí nakřivo a dělá legrační posunky při každém pohybu, rozdává slova pohlazení pacientům a ukrajuje kousky svého srdce pro všechny pokoje. Sanitář je vlastně něco jako včela dělnice. Jeho práce není nikdy doceněna, nemá žádný význačný titul ve zdravotnictví, když se rozdávají finance, tak stojí v hlubokém stínu svých pánů na postech z kanceláří. Ruku na srdce, lékař nemůže být bez zdravotní sestřičky, ale lékařům i sestřičkám se práce přihoršuje  při absenci včely sanitářské že?

Naše společná služba končí, sjíždíme naposledy výtahem u kterého se loučíme. Káča mě překvapí upřímným obětím a její oči se mírně zasklí se slovy " Budeš mi fakt chybět...to přece nemůžeš myslet vážně, že končíš". Zkusím té milé duši vysvětlit, že v soukromém životě se jistě potkáme a že na ní nikdy nezapomenu. Ano...můj čtenáři, to se tak přece vždycky říká, ale já si s Katkou opravdu dodnes telefonuju, a naše přátelství se nijak nezměnilo navzdory všem případům, kdy člověk opouští pracoviště a jeho kolegové jsou dnes už jen v propadlišti dějin a ve vzpomínkách bez jména.

Šel jsem tenkrát z poslední služby noční Prahou na tramvaj číslo šest a jen studený vítr mi vysušoval slzy štěstí a smutku. Hlavou mi znělo jen " Káčo, ještě prosím lítej po chodbách" pacienti tě potřebují a ty na to máš!

( Ukázka z připravované knihy : "Aťka Janoušková-Možná " ( rozšířená verze Lubomír Zemanec)