Hon na Ježíška, aneb ten pán něco ztratil ?

         Kdykoliv otočím v kalendáři list na říjen, už se mi podvědomě kroutí platební karta v peněžence. Letos jsem to vzdala a řekla jsem si : Na co se budu nervovat ! Sednu a napíšu Ježíškovi ! Né pro sebe, samozřejmě, jsem už velká holka ! Ale proč by nemohl nanosit dárky, který pak já jenom jednoduše vezmu a položím pod stromeček a budu se kochat pohledem na mašličky a dětem budou zářit oči a já budu po očku sledovat, jestli je v tom barevným papíru fakt to, co jsem po Ježíškovi chtěla...

Tak jsem vzala list papíru a taky pero a pustila si vánoční koledu a bylo to jako v pohádce ! Je zvláštní, že jsou situace, kdy člověk vpluje zpátky do dětství jako nic a někdy mu to nejde ani kdyby se postavil na uši a odrážel se řasama ! Psaní Ježíškovi byl ale naštěstí ten první případ. "Milý Ježíšku !" začínám originálně. Neměla bych spíš napsat DRAHÝ Ježíšku ? Ono totiž jako Ho nikdy nikdo neviděl, tak neexistujou záznamy o tom, jak moc je či není milej... Ale zato že je drahej, to víme všichni ! A dá se to vyložit i jinak...

         "Drahý Ježíšku !" škrtám tedy. "Nevím, jestli si na mě ještě pamatuješ, ale to jsem já, taková ta voplácaná s culíkama a křivou ofinou, jak jsem si tři roky po sobě přála palandu pro mě a pro bráchu a dopadlo to tak, že svoji první paladnu jsem koupila až vlastním dětem..." Není to blbý ? Nezní to jako třeba moc vyčítavě, když teď po Něm budu něco chtít ? Ale vono zase jak je známo, Ježíšek stejně všechno ví, tak zas by bylo možná dobrý jít na to upřímně a maličko Ho taky přimáčknout ke zdi, aby se třeba snažil vynahradit dávnou dětskou křivdu.

          "Hele to ale nevadí, já pak pochopila, proč jsi nám ji nedonesl... by jsme se beztak jen furt hádali, kdo bude spát nahoře..." píšu, abych jako dala najevo, že do smrti dobrý ! "Mám od tý doby za sebou už pár docela fest perných let, kdy se starám o Tvoje záležitosti a abys toho neměl tolik, podkládám stromek balíčkama za Tebe..." vysvětluju svou nebetyčnou užitečnost, abych pak záhy zdůraznila, že za to něco budu chtít ! "A letos toho mám nějak dost. Pochop - doma dvě puberťačky s vkusem Paris Hilton a plný město lákadel, že člověk fakt neví, co dřív... Tak mě napadlo, že jak Ty vlastně nejsi člověk, jo, že bys to mohl zmáknout mnohem líp a já bych s ušetřenejma silama naložila nevšedně Bohulibě, to slibuju !" a kdyby se náhodou díval, olíznu si ukazovák a prostředníček a hrdě je vztyčím směr strop.

          "Podívej se, mě je jasný, že toho máš taky hodně, ale přecijen - porodnost klesá, tak by snad nemusel bejt zas až takovej problém nás tam někam vmáčknout ?" dávám Mu najevo, že to mám v hlavě srovnaný a nedám se utáhnout na vařený nudli. "Určitě sleduješ moje holky celej rok, tak víš, čím bys je tak asi nejvíc ohromil, že jo ?" pochlebuju nenápadně, ale pak se mě zmocní panika : co když je nesleduje ? Co když sledoval jiný děti a teď bude bezradnej ? No to bych si moc nepomohla ! Honem proto dodávám : "No znáš mě, vedu si záznamy, co by jako chtěly, ale nevedu si záznamy, kam pak ukládám ty záznamy, takže ty moje lístečky všude po bytě..."

         Co bych tak ještě... abych nezapomněla na nic důležitýho ! A pak mě napadlo, že musím vymyslet vhodný místo, kam dopis Ježíškovi dám, aby bylo na tuty, že ho najde a všechno v termínu vyřídí ! Klasika - okno ? No jo, jenže který ? Vstávám od stolu a jdu k oknu v kuchyni. Hm, to ne... Moc veřejnej výhled. To chce někde stranou. Jó, On je sice Ježíšek fikanej a umí se maskovat, ale přecijenom Mu trochu pomůžu, ať s tím lezením po baráku nemá takovou pakárnu ! Co pokoj ? Takhle stranou ? Kouknu z okna a přeběhnul mi mráz po zádech. Pod oknem stojí chlap. Vzhledem k tomu, že je už poměrně šero, mu nevidím do tváře, jen mlhavě obrysy. Ale že se dívá k nám do okna, to je patrný nepochybně !

         Instinktivně couvám a rychle zatahuju záclonu. Kdo to je ? Pomaličku nakukuju zpátky... je tam ! Je tam a dívá se. Co to... co to má za divnou čepici ? Takovou... Ne ! Červenou, s bílou bambulí a bílým lemem kolem čela ! To je vtip ? Čekám chvíli schovaná za záclonou a doufám, že až se příště podívám, bude pryč.

         Nebyl. Klidně si tam stojí a pozoruje naše okna. Skoro bych řekla, že s úsměvem, ale to už mám asi halucinace, je přece šero... Co teď ? Mám se vyklonit a promluvit na něj ? Nevím, proč mi to nedá spát, může to bejt kdokoliv a může jen náhodou postávat u domu a na někoho čekat. Není to... soused ? Ne, není... Tak sakra... No nic, dopíšu ten dopis a uvidíme...

         Tak kde jsem to přestala ? Jo ahá, co pod stromek holčičkám. "No prostě a jednoduše, Ježíšku, poraď si ! Právě proto Ti píšu, ne ? Abych jednou taky mohla pustit tuhle starost z hlavy ! A vzhledem k okolnostem, bude-li to jen trochu možný - mohl bys mi nadělit nějakej úplně obyčejnej dalekohled ? Ani se neptej, na co ho potřebuju ! Takže jestli jsi to pod tím oknem Ty, přestaň mě děsit a příště normálně zazvoň, děkuju za pochopení !" To se mi zdá rozumný, takhle se s ním domluvit. Tak už jen pár slov na závěr a mám vánoce z krku !

         "Budu hodná, budu po sobě uklízet a jestli na tom trváš, tak teda i po holkách, no, ale spíš jako bych radši ne, jestli mi rozumíš ! Děkuju předem i zadem, že mě ušetříš toho chaosu a abys věděl, že si toho vážím, dej mi nějaký znamení, co za to na oplátku můžu udělat já pro Tebe, jo ?" A pak mě napadlo už jen "TĚBŮH, Tvá Renča," ale nebylo by to moc familiérní ? ? ?

          Dopis je v obálce a já ho posvátně nesu za okno. Je tam ještě to zjevení ? Tak není, čéče. Úleva ! Vybírám schválně to nejmíň viditelný místo, abych otestovala Ježíškův smysl pro dobrodružství a když se mi zdá, že líp jsem ho zašít nemohla, spokojeně zatahuju záclonu a těším se na kafe, který si teď dám.

         Jenže ouha, nedám ! Není mlíko ! Tak budu muset skočit vedle do krámečku... Šup do bot, šálu, kabát, kde mám klíče ? Dobrý... Bezstarostně si kráčím pro mlíko a najednou vidím z druhé stany domu - chlap ! No nekecám, je to on ! Stojí a kouká nahoru do oken. No ale teď už se snad neudržím a zeptám se ho, co chce ! Hledá někoho ? Zpomalím krok a sleduju toho podivína. Taky si mě všimnul. Sklopil hlavu a jakoby hledal něco na zemi. Špičkou boty odhrabuje listí a ledabyle po něm šlape. Co chce ? No, nechám to zatím a uvidím, jestli tu bude, až půjdu zpátky.

         A představte si, když jsem se vracela, tak už nikdo u domu nestál. Ani v dohledu. Nic. Tak už se houby dozvím. Čert ví... teda fuj, čerty sem radši netahat, Ježíšku, sory ! Ale jestli zmizel dopis za oknem, přátelé, to jsem se zatím nepodívala. Bojím se, že zmizel a že mě klepne pepka z toho šoku ! A bojím se, že nezmizel a že mě klepne pepka vzteky, že to všechno zase musím oblítat sama :-D No, takže se tam kouknout zatím ani nechystám, nevím, třeba dýl, zeptejte se mě na to příště...

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)

2012

Nalaďte si Fénixe právě teď:

http://fenixradio.net/online-vysilani.php