Spontánní anketa nejmenších Čechů.

          Nevím, co mě to napadlo, minulý týden se tak procházím po městě a řekla jsem si, že podniknu něco neobvyklého. Sedla jsem si na lavičku, sledovala hloučky lidí trousící se ulicemi a napadlo mě, že co hlava, to vlastně příběh.  A že nikdo nemá tušení, co se pod jakým kloboukem skrývá za potíž, nebo radost, nebo tajemství, či nevyřčené úvahy. Co kštice, to originální osud. A začalo mě strašně bavit vymýšlet si ke každému obličeji jméno, původ, povolání a povahu.

Ááá, pan František Čerstvík, nastěhoval se sem z Kolína, oženil se a už dvanáct let živí rodinu z platu topenáře, díky Bohu za řemeslo, studium mu nikdy nešlo a co taky ve škole, když má od pěti let fóbii z uzavřených prostor ? To támhle Jarda Pařez, to je jiný maso. Jiný kraj, jiný mrav - z Prostějova si sem dovezl vytrvalost horolezce a žádná škodná mu nezůstane cizí. Je deratizér. Asi to nebyla náhodná volba - jeho mrzutě svraštělé obočí otráví určitě i takovou věčnou optimistku, jako je tady Anežka Kalousková.  Z její tyziánové hřívy jako by stále prosvítalo slunce Jižních Čech a to už tady u nás na severu dělá pokladní hezkou řádku let ! Jak to ta ženská dělá ? Stále úsměv na rtech a to má doma příšerná pubertální dvojčata, div divoucí, že je ještě nezabila - a přitom by za to možná dostala poděkování ředitele základky, kam je pětkrát týdně vozí na pár hodit. "Sedíš mi na lavičce," ozval se vedle mě čísi hlas a surově mě vytrhnul z mých infantilních fantazií. Vedle mě stál asi čtyřletý klučík a snažil se o naštvaný výraz. "To je tvoje lavička ?" ptám se ho velmi nejistě a on velmi jistě zakýval hlavou.

"Vždycky tu sedím, když jdu ze školky," informoval mě radikálně. "Ahá, že jsem si tě nikdy nevšimla ? Já tu sedím už tři dny a ještě jsem nešla domů, byl jsi tu včera ?" "Byl !" vykulil velké modré oči a netajil svůj úžas : "Tři dny ? I v noci ?" vydechl překvapeně. "No jasně, že i v noci," balamutím ho dál. "Musím, víš ?" "A proč musíš ?" ptá se se zájmem a už mu vůbec nevadí, že sedím na jeho lavičce. "A neřekneš to nikomu ?" šeptám spilenecky. "Čestný slovo !" vrtí horlivě hlavou a já mám obavy, že mu vypadnou oči do záhonku vedle lavičky. "Hlídám tady děti, který pašujou ze školky chleba s pomazánkou !" šeptám mu do ucha a mám co dělat, abych nepraskla smíchy, když bezděky sahá malou ručkou do kapsy u mikiny. "Co to je PAŠUJOU ?" polyká nasucho. "Ty nevíš ? No to jako že jim to nechutná, tak to schovaj do kapsy a tajně to nesou domů !" Trefa ! "Já to neponesu domů, házím to po cestě vždycky někde do koše," hájí se. "To je stejně pašování, Lukáši !" zkouším trefit jméno. "Já nejsem Lukáš," znejistí klučík. "Né ? Tak to tudy teda půjde ještě jeden, co pašuje chleba !" hraju detektiva. "A ty jsi policajt ?" ptá se. "Co je to POLICAJT ?" ptám se pro změnu já. "No policajt přece," nechápe moji otázku. "Takovej chlap co dělá bordel, když někdo dělá bordel !" Dusím smích. "Jo tenhle ! Tak to já nejsem. Já jsem detektiv dětských svačin. Když někoho chytím, musí tu sváču buď sníst, nebo mi musí říct, ze který školky je, abych to zapsala do hlášení." "Pampeliška v Jizerský, ta pomazánka je fakt hnusná," plní svůj úkol dorovolně bez vyzvání. To už nevydržím a směju se. "Proč se směješ ? Ty to jíst nemusíš..." špulí pusu. "Né, směju se proto, že tam chodily moje děti. A kde máš maminku ?" "Já žádnou nemám !" vyhrkne pašerák a mě je jasný, že jde o zastírací manévr, abych zabavenou svačinu nepředala matce a nemusel ji nedej Bože fakt sníst. "Tak to kecáš !" dloubám do něj ukazovákem. "Támhle je tvoje mamča !" "Jak to víš ?" zděsil se. "Ti řikám, jsem tu už tři dny, pozoruju tě !" děsím to dítě. Ve skutečnosti nešlo přehlédnout, že si paní klábosící s další paní synka po očku neustále hlídá a kontroluje. "To je moje teta," vrtí hlavou kluk. To zas znejistělo mě. "A jakej je v tom rozdíl ?" dělám hloupou. "Že to není moje mamka," vysvětlil duchaplně. Aha, tak to jsem ale blondýna, to je přece jasný :-D  "Tak se jí zeptáme ?" taktizuju. "Radši né, povídá si teď s tou paní," oddaluje neštěstí hrdina. "Tak mi řekneš jak se jmenuješ sám, abych to mohla zapsat ?" dělám, že hledám blok a tužku. "Nikolas," přiznává Nikolas. "Nikolasi a víš, kolik je ti let ?" hraju důležitou. "Bude mi pět, ale vypadám starší !" dme hruď pýchou. "Starší, než Honza ve vašem oddělení ?" ptám se a doufám, že tam nějakého Honzu mají. "Honza je vietnamec, ten bude vypadat mladej pořád," pouští moudra můj nový kamarád. "Ale chleba taky pašuje, že jo ?" vracím se k důvodu, proč sedím už tři dny na lavičce. "Maminka říkala, že ho pak možná prodávají ve večerce," kývá důležitě hlavou a očividně ho těší, že v tom pašování nejede sám. "Za kolik ?" předstírám zájem. "To nevim. Ale když to na mě neřekneš, dám ti ten svůj zadara, abys nemusela kupovat !" No to mě málem rozsáplo :-D Obchodník od malička ! "Né, dík, já mám tolik zabavených svačin, že bych si mohla otevřít stánek," odmítám zdvořile. "Furt ta pomazánka, že jo ?" ptá se a v očích má bytostně zhnusený výraz. "Né jenom ta, to by nikdo nekupoval..." mávnu rukou. "Máš džem ? Vyměním za pomazánku !" ožívá Nikolas. "Ne ne ne ne né, hochu, to nejde !" zamítám radikálně. Pak se k němu nakláním a šeptám : "Ta pomazánka je fakt šílená ! Já taky radši džem ! Ale něco ti řeknu !" Klučina krčí nosík a dychtivě hltá každé moje slovo. "Když aspoň třikrát sníš tu pomazánku, budeš vypadat starší, než kluci ve druhý třídě ve škole !" a významně jsem povytáhla obočí. "Kecáááááš !" vydechl obdivně. Pak sáhnul do kapsy, vyndal sáček s pomačkaným chlebem a... v obličeji se mu zračila lítost, že se se svým mladistvým vzhledem bude muset smířit. Tenhle hnus fakt asi nedá. "Funguje to ?" vrhnul na mě zoufalý pohled. Bylo mi ho líto. "Jenom v pondělí," hodila jsem bradou. "Dneska je pondělí ?" ptá se. "Není," šťouchla jsem do něj spiklenecky loktem. "Mami, kdy je pondělí ?" zakřenil se na přicházející maminku. "Není to teta ?" šeptla jsem ještě. "To druhý byla teda teta," objasnil mi své krycí manévry. "Aha, chápu," usmála jsem se na něj. "Co tady paní otravuješ, Niku ?" ptá se maminka. "Vůbec neotravoval, hezky jsme si povídali, že jo ?" mrkla jsem na klučinu. "Paní není policajt, mami," hlásil pyšně Nikolas a asi to pak cestou domů musel podrobně vysvětlovat. Já zbožňuju dětskej svět a jeho fantazii ! Ani se mi nechtělo domů. Blížil se ke mě totiž další hošík. Moje další oběť podobného věku, jako ta předešlá. Co si vymyslíme tentokrát ? "Ahoj, máš fakt hezkýho psa, umí SEDNI a nebo dát pac ?" ptám se mile. "Bléééééé !" vypláznul na mě milý chlapeček uslintaný jazýček. "Co je ti do toho, tlusťochu ?!" pravil a ukázal mi sprostý prostředníček. "Nech toho, Danieli !" okřikla ho nervózně poklusávající asimatka. Mazec ! Koukám, že v jednom jsem se při svém pozorování nepletla - co hlava, to originální příběh ! Hádejte, který se mi vyprávěl líp... ? :-D

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)

Nalaďte si právě teď Fénix rádio :

http://fenixradio.net/online-vysilani.php